Na slovíčko: Pan Kopa a ohlédnutí za jeho putováním

Když cesta skončí, zůstává ticho, radost a vědomí, že to mělo smysl

Po deseti dnech, třech stovkách kilometrů a stovkách lidských setkání zakončil Luděk Kopa své putování „300 km pro 300 Domovenek“. V rozhovoru pro naši sérii Na slovíčko se ohlíží za výzvou, která mu přinesla nejen nové zážitky, ale i hluboké vnitřní naplnění.

💭 Když jste stál na úplném začátku cesty, co vám běželo hlavou? Bylo to spíš nadšení, nebo respekt z toho, co vás čeká?

👨‍🦰 Když jsem stál na začátku, mísilo se ve mně všechno dohromady… nadšení, pokora i respekt. Byl to ten zvláštní okamžik, kdy člověk ví, že ho čeká něco velkého, ale ještě netuší, jak přesně to celé dopadne. Samozřejmě jsem cítil radost, že znovu stojím na startu putování po Stezce Českem, že přede mnou leží několik stovek kilometrů volnosti a dobrodružství. Zároveň jsem měl velký respekt, nejen z té samotné vzdálenosti tří set kilometrů, ale i z náročnosti trasy, která vedla přes Beskydy a následně i Bílé Karpaty. Ty hory mají sílu a energii, kterou člověk cítí hned, jak do nich vstoupí. A do toho všeho jsem se těšil na setkání, která mě po cestě čekají, na lidi, příběhy a náhody. Ty totiž dělají každé putování jedinečným.

💭 Na Stezce jste ušel více než 300 km. Byl nějaký okamžik, kdy jste si sáhl „na dno“ a musel sám sebe přesvědčit, že jdete dál?

👨‍🦰 Musím přiznat, že náročnost celé trasy mě trochu překvapila. Mám za sebou už celé Krušné hory, Krkonoše i Orlické hory, ale Beskydy a Bílé Karpaty mi ukázaly, že i české hory dokážou být nečekaně tvrdé. Jsou dlouhé, členité a s výškovými rozdíly, které člověku berou sílu pomalu, ale jistě. Tentokrát jsem si, podle svých dřívějších zkušeností, naplánoval denní etapy kolem třiceti kilometrů. Zpětně musím říct, že to bylo trochu přehnané. V takto kopcovitém terénu by bylo ideální držet se kolem pětadvaceti kilometrů denně.

Dalším faktorem byly nečekaně vysoké teploty. Šel jsem v září, kdy už člověk čeká chladnější počasí, ale první polovina cesty byla doslova letní, slunečná, horká a vysilující. Každý den jsem musel myslet na to, kde doplním vodu, protože v těchto horách nejsou zdroje úplně na každém kroku. Přesto jsem bral i tohle jako součást výzvy, připomínku, že příroda si diktuje vlastní pravidla.

Abych ale odpověděl přímo, nikdy mě ani na okamžik nenapadlo skončit. Unavený jsem byl, někdy opravdu hodně, a přiznávám, že jsem občas v duchu proklínal nekonečné kopce. Ale to všechno k putování patří. Každý těžší okamžik má svůj smysl, člověk se díky němu zocelí, víc si váží každého kroku a naučí se nevzdávat jen proto, že něco bolí. Navíc jsem věděl, že nejdu jen sám za sebe. Každý kilometr byl součástí výzvy „300 km pro 300 Domovenek“, a právě ta myšlenka mě držela, i když bylo nejhůř.

💭 Naopak – který moment na trase pro vás byl největší odměnou?

👨‍🦰 Momentů, na které si při vzpomínce na tuto cestu vybavím, je opravdu mnoho. Ale kdybych to měl rozdělit, tak bych mluvil o dvou hlavních rovinách, o setkávání s lidmi a o kráse přírody, kterou Stezka Českem nabízí.

Setkávání s lidmi je pro mě vždy obrovskou hodnotou. Ať už to byli ostatní „stezkaři“, nebo místní obyvatelé. Ti, kteří jdou Stezku, jsou neskutečně přátelští, otevření a vnímaví, prostě lidé, kteří v daný okamžik žijí totéž, co vy. Sdílíte radost, únavu, drobné starosti i malé radosti každého dne. To propojení je velmi silné a opravdové.

Stejně tak mě potěšilo, kolik místních lidí už o Stezce Českem ví a fandí jí. Často se zastaví, chtějí pomoci, ptají se, odkud jdu, kam mám namířeno, kolik už mám za sebou kilometrů. Ta jejich přirozená zvědavost a ochota pomoci dodává putování další rozměr, člověk se necítí sám.

A pak je tu ta druhá stránka, příroda. Putování přes Beskydy a Bílé Karpaty pro mě bylo obrovskou odměnou samo o sobě. Každý den jsem měl možnost poznávat nové kouty naší země, rána plná mlhy, večery s nekonečnými výhledy a ticho, které se v běžném životě těžko hledá. Čím déle jdete, tím víc se zklidníte. Všechen shon, který běžně člověka obklopuje, zůstává někde za vámi, a vy začnete vnímat věci jinak. Každý strom, každý paprsek slunce nebo zvuk lesa má svůj význam. A najednou zjistíte, že vám stačí jen batoh, boty a cesta před vámi. S každým dalším dnem se to spojení s přírodou prohlubuje a vy ji začínáte skutečně cítit, nejen vidět. A v tu chvíli si to celé začnete užívat naplno.

💭 Vybral jste 87 290 Kč, tedy 301 Domovenek. Když slyšíte to číslo, jaký osobní význam pro vás má?

👨‍🦰 Když slyším to číslo, první pocit je jednoznačně radost a vděčnost. Jsem nesmírně rád, že se podařilo vybrat takovou částku – 87 290 korun znamená 301 Domovenek, a to je 301 hodin rehabilitace pro pacienty s roztroušenou sklerózou v Domově sv. Josefa. To je obrovská hodnota. Každá ta hodina může někomu konkrétně pomoci, usnadnit pohyb, zlepšit soběstačnost nebo prostě přinést trochu naděje do běžného dne. A to je ten největší smysl celé cesty.

Zároveň cítím velkou vděčnost vůči všem lidem, kteří se do sbírky zapojili. Ať už přispěli finančně, sdíleli příspěvky nebo mě během cesty podporovali, bez nich by tohle číslo nikdy nevzniklo. Byla to společná energie, která ukázala, že když se dobrá myšlenka spojí s konkrétní akcí, má to reálný dopad.

Pro mě osobně to byla také velká zkušenost. Uvědomil jsem si, že získat prostředky formou charitativní sbírky není vůbec jednoduché. Chce to trpělivost, vytrvalost a hlavně opravdovost. Ale převládá pocit radosti a naplnění, postavil jsem si před sebe cíl, který nebyl malý, a dokázal jsem ho splnit. A vědomí, že vybrané peníze skutečně pomohou, je pro mě tou největší odměnou.

💭 Říká se, že dlouhé putování je nejen fyzická, ale i vnitřní cesta. Změnilo vás tahle pouť nějakým způsobem?

👨‍🦰 Musím přiznat, že pro mě to nebyla první taková cesta. Podobných putování mám už za sebou několik, takže jsem v podstatě věděl, co mě čeká, jak fyzicky, tak psychicky. Věděl jsem, že přijdou chvíle, kdy to bude bolet, kdy bude člověk unavený, ale i chvíle naprostého klidu a radosti. A právě proto jsem si to celé dokázal opravdu užít.

Těch deset dní bylo jen pro mě. Prostor, kde se zastaví čas a kde člověk může být jen sám se sebou, bez spěchu, bez povinností, jen s cestou před sebou. Každý den měl svůj rytmus, své tempo a svůj smysl. Bylo to moje putování, moje zážitky a moje prožitky. A i když mě tahle konkrétní cesta už zásadně „nezměnila“, znovu mi připomněla, proč to celé dělám, že právě v té jednoduchosti, v každém kroku a v tichu hor je obrovská síla. Je to návrat k podstatě – k sobě samému.

💭 Při své cestě jste potkal spoustu lidí – je nějaký příběh nebo rozhovor, který vás vyloženě zasáhl a nesete si ho dál?

👨‍🦰Na putování jsem potkal spoustu lidí a každý z nich ve mně zanechal stopu. Moc si vážím všech „stezkařů“, které jsem mohl osobně potkat a krátce si s nimi popovídat. Jsou to lidé, kteří přesně vědí, co znamená být několik dní na cestě. Stejně tak si hluboce vážím všech místních obyvatel, kteří mi na trase nabídli pomoc, zeptali se, odkud jdu, nebo mi prostě popřáli šťastnou cestu. Tyto drobné momenty podpory mají velkou sílu.

Ale jeden příběh z letošního zářijového putování mi zůstane v paměti velmi silně. Na jednom obědě jsem náhodně potkal dvě stezkařky – ženy v nejlepších letech, které se vydaly na čtyři až pět dní po Stezce. Obě pocházely ze severní Moravy, takže svým způsobem „domácí“. Povídali jsme si tehdy o cestě, o motivech, proč jdeme, o krajině a počasí, prostě tak, jak se mezi stezkaři mluví. O tom, že jdu pro charitu, jsem se téměř nezmínil.

A právě proto mě o pár hodin později jejich reakce tak překvapila. K večeru jsme se zcela náhodou potkali znovu, v jedné místní restauraci, kde jsem si dával večeři. Přišly ke mně s úsměvem a jedna z nich se zeptala:

„Vy jste ten, co jde 300 km pro 300 Domovenek?“ Přiznám se, že mě to v tu chvíli opravdu dojalo. Řekly mi, že si po našem prvním setkání samy našly informace o mé cestě na internetu, přečetly si o sbírce a chtěly se ujistit, že jsem to skutečně já.

Následoval delší, upřímný rozhovor, o pomoci, o smyslu celé výzvy i o tom, co taková cesta člověku dává. A nakonec se rozhodly sbírku podpořit. A to opravdu významně, víc, než bych kdy čekal. Nešlo jen o finanční částku, ale o ten vzkaz, který v tom byl – že i náhodné setkání může přerůst v opravdové lidské propojení a konkrétní čin dobra.

💭Kdybyste měl jedním slovem vystihnout, co pro vás tahle výzva znamenala, jaké by to slovo bylo – a proč právě to?

👨‍🦰 To opravdu nejde říct jedním slovem. Ale pokud bych měl vybrat jedno, bylo by to radost. Radost z toho, že jsem celý nápad vymyslel. Radost z toho, že se podařilo vybrat tak významnou částku. Radost z toho že ta částka reálně pomůže lidem v Domově sv. Josefa.

💭 Jaký pocit jste měl, když vám na Bylinkobraní předali symbolickou Domovenku?

👨‍🦰 Byl to velmi silný a upřímně krásný okamžik. Cítil jsem radost, vděčnost a také obrovskou úlevu. Radost z toho, že se všechno, co jsem si na začátku jen vysnil, opravdu podařilo – že myšlenka, kterou jsem vymyslel, neskončila jen na papíře, ale proměnila se ve skutečnou pomoc.

Když mi předávali symbolickou Domovenku, v hlavě mi běželo všech těch deset dní na cestě, všechny kilometry, horké dny i chvíle únavy. A najednou to všechno dostalo konkrétní podobu – jeden malý symbol, který v sobě nesl obrovský význam.

Byla to radost z dokončeného díla, ale také z vědomí, že vybrané peníze skutečně pomohou. A přiznám se, že tam byla i trocha osobní satisfakce – pro všechny, kdo mi zpočátku moc nevěřili. Ukázalo se, že to jde. Že se dá ujít tři sta kilometrů a zároveň vybrat peníze, které mají smysl.

💭 Máte už teď v hlavě novou výzvu, nebo si chcete tenhle zážitek nejprve „nechat doznít“?

👨‍🦰 Upřímně řečeno, nemám čas nechat tuhle výzvu dlouho doznívat. Už teď vím, že v květnu příštího roku (2026) se chci vydat na Camino Primitivo (jednu z původních tras do Santiaga de Compostela). Startuje se v Oviedu a celá cesta měří přibližně 320 kilometrů. Bude to náročná, ale i hluboce symbolická pouť, na kterou se už začínám po všech stránkách připravovat.

Zároveň bych chtěl pokračovat i v projektu Stezka Českem. Mám před sebou ještě jižní část – zhruba 600 až 700 kilometrů z Břeclavi až do Aše. A už teď přemýšlím, jak i tuto cestu znovu propojit s nějakou formou pomoci. Ještě nejsem rozhodnutý, zda to bude opět ve spolupráci s Domovem sv. Josefa, nebo s Nadačním fondem nemocnice Hradec Králové, kterému také hodně dlužím za péči a podporu.

Takže ano, nové výzvy už se rýsují. Každá z těch cest je jiná, ale všechny mají společného jmenovatele zkusit zase pomoci.

💭 A na závěr – co byste vzkázal lidem, kteří uvažují, že by se do podobné pomoci pustili, ale ještě váhají?

👨‍🦰 To je těžká otázka. Jak jsem už několikrát zmínil, není vůbec jednoduché získávat peníze na charitativní sbírky. Chce to hodně energie, trpělivosti, a hlavně víru v to, co děláte. Ale zároveň musím říct, že to stojí za to. Když pak vidíte konkrétní výsledek, že vaše kroky a vaše úsilí někomu reálně pomohly, je to pocit, který se nedá ničím nahradit.

Můj vzkaz by byl jednoduchý: všem není dopřáno mít se dobře, všem neslouží zdraví tak, jak by si přáli. A právě proto bychom se měli občas zastavit, rozhlédnout se kolem sebe a uvědomit si, že i malý dar může mít velký význam. Během mé sbírky jsem od lidí často slyšel: „Přispěju aspoň na jednu Domovenku. Vždyť to není víc než cena jednoho oběda nebo pár káv v kavárně.“ A právě v tom je ta síla, že i drobná částka, když se spojí s ostatními, dokáže měnit životy.

Takže moje rada zní: neváhejte. Pokud máte chuť pomáhat, udělejte to po svém – jakýmkoli způsobem. Každý krok, každá myšlenka, každý příspěvek se počítá.

Když cesta končí, příběh pokračuje

Šek v hodnotě 87 290 Kč, který symbolizoval dofinancování 301 hodin rehabilitace pro pacienty s roztroušenou sklerózou, převzal Luděk Kopa na Bylinkobraní v Žirči z rukou vedoucího Domova sv. Josefa. Byla to dojemná tečka za výzvou, která spojila fyzické odhodlání, osobní sílu a společnou pomoc.

Autor: Kristýna Větrovská, PR a komunikace Domova sv. Josefa & pan Luděk Kopa