Na slovíčko: klient Jiří

„Člověk zjistí, že tady není v nemocnici. Je to spíš jako doma“ 🏡

Když Jirka vzpomíná na začátky své nemoci, mluví otevřeně. Bez přikrášlování. Před lety pracoval s tatínkem v pneuservisu, přezouval auta a plánoval obyčejný život. Dnes je na vozíku. Přesto se při rozhovoru často směje. A právě humor je možná jednou z věcí, která mu pomáhá jít dál.

„Zakopával jsem, zadrhával nohama. Rodiče si mysleli, že jsem jen nešikovný,“ vzpomíná Jiří. První příznaky roztroušené sklerózy přicházely pomalu a nenápadně. Jednou mu při práci spadl hever a auto sjelo na zem. Tehdy ještě nikdo netušil, že za tím stojí vážná neurologická nemoc.

Oficiální diagnóza přišla až v roce 2005. „Ale myslím, že jsem nemoc měl už dávno předtím. Klidně pět až deset let,“ říká.

Přijetí diagnózy bylo těžké. Velmi těžké. „Byl to obrovský šok. Nevěděl jsem, co bude dál.“

V době, kdy mu lékaři roztroušenou sklerózu diagnostikovali, nebyla léčba, psychologická pomoc ani běžná rehabilitační péče, jak ji známe dnes, dostupná. „Dostal jsem kapačky a tím to v podstatě končilo,“ popisuje.

Velkou oporou se mu tehdy stala kamarádka, kterou poznal v nemocnici. I ona žila s roztroušenou sklerózou. „Byla se mnou a pomohla mi to zvládnout.“

Strach z neznámého 🧡

Do Domova sv. Josefa přijel Jirka poprvé před osmi lety. A jak sám přiznává, vůbec se mu nechtělo. „Bál jsem se. Neznal jsem to. Táta mě sem tehdy vlastně přemluvil.“

Dnes už ale mluví úplně jinak. Do Domova se pravidelně vrací na zdravotní pobyty a letos poprvé využil i odlehčovací službu. „Člověk zjistí, že tady není v nemocnici. Je to spíš jako doma. Jsou tu skvělí lidé a spousta možností, jak trávit čas.“

Roztroušená skleróza Jiřího postupně připravila o možnost chodit. Na vozíku je zhruba devět let. Přesto se snaží zůstávat co nejvíc samostatný. „Pořád se zvládnu sám přesunout. Cvičení mi pomáhá udržet aspoň to, co ještě jde.“

Doma to ale jednoduché není. Dům, kde bydlí, není bezbariérový a většinu péče zvládá jeho čtyřiaosmdesátiletý tatínek. „Proto jsou pro nás pobyty tady strašně důležité. Oba si odpočineme psychicky i fyzicky.“

Láska na jídelně 💛

Domov sv. Josefa mu ale nepřinesl jen rehabilitace a péči. Přinesl mu i něco, co už možná ani nečekal. Lásku. „Poznali jsme se na odlehčovací službě v jídelně,“ usmívá se Jirka, když přijde řeč na jeho partnerku. „Oba jsme z okolí Liberce, tak jsme hned měli společné téma. A postupně z toho vznikl vztah.“

Co je spojilo nejvíc? „Asi humor a pozitivní přístup. Dělali jsme si srandu a bylo nám spolu dobře.“

Dnes si navzájem dodávají sílu a podporují se v těžších chvílích. Oba dobře vědí, jak náročné je žít s roztroušenou sklerózou, a právě díky tomu si rozumí i beze slov. „Myslím, že jsme si navzájem hodně pomohli,“ říká Jirka. „Člověk ví, že na to není sám.“

I v těžkých chvílích je podle něj důležité neztratit kontakt s ostatními lidmi. Nezůstávat s nemocí sám.

„Ať se lidé nebojí“ 🤝

Jirka má za sebou i silné zkušenosti ze zahraničí. Během dovolené v Bulharsku zkolaboval a poznal tamní zdravotnictví v situaci, kdy potřeboval okamžitou pomoc. „Sanitka přijela až po deseti hodinách. Až tam člověk pochopí, jak dobré zdravotnictví u nás vlastně máme.“

Když se ho zeptáme, co by chtěl, aby lidé o roztroušené skleróze věděli, odpovídá bez dlouhého přemýšlení. „Že není dobré se bát. Ať už samotné nemoci, nebo lidí, kteří s ní žijí.“

A podobný vzkaz má i pro ty, kterým lékaři oznámili diagnózu teprve nedávno. „Ať v tom nezůstávají sami. Ať se nebojí komunity, rehabilitací ani podobných zařízení. Člověku to může strašně pomoct. Fyzicky i psychicky.“

 

Autor: Kristýna Větrovská, PR a komunikace & Soňa Kalousková, péče o individuální dárce & klient Jiří K.