Právě hledáme směnovou sestru
Publikováno: 28. 1. 2025
Přejít k obsahu Přejít k hlavnímu menu Přejít k vyhledávání
Sebral odvahu a vyrazil na pouť, která mu změnila pohled na svět. Petr
Hirsch, filantrop a poutník, se v rozhovoru podělil o své zážitky,
zavzpomínal na natáčení dokumentu Camino na kolečkách a prozradil své
plány na rok 2025. Co spojuje lidi, kteří s ním putují? A kde všude
pomáhá?
Publikováno: 30. 12. 2024
Text: Lenka Šlezingrová
Fotografie: Archiv Petra Hirsche
Na první pouť do Santiaga de Compostela v roce 2010 se Petr Hirsch vydal poté, co vyhořel. Potřeboval se od všeho odstřihnout a vyčistit si hlavu. Následovala cesta do Říma, poté do Jeruzaléma. Měl ambiciozní plán během následujících dvaceti let obejít celý svět. Putování ale předsčasně zakončil kvůli zhoršujícímu se zdraví.
„Musel jsem si přiznat, že nebudu poutníkem do konce života,“ vzpomíná pětačtyřicetiletý Hirsch, který se rozhodl podělit o zážitky ze svých cest prostřednictvím přednášek. „Jsem kombinace extroverta a introverta. Dost času sice rád trávím sám u počítače, ale zároveň potřebuju společnost a mezilidský kontakt.“ Během putování si uvědomil, že lepší je zažívat tyto okamžiky přímo na cestě a zprostředkovávat své zážitky ostatním.
„Bez putování si nedokážu představit své bytí “
V letech 2015 uspořádal první třídenní pouť ze Křtin do Mikulova. Každý rok přidával další a další poutě. „Několik let jsem byl v meziprostoru. Nevěděl jsem, čím se živit, uvažoval jsem, zda je moje cesta organizování poutnictví a průvodcování. Ale pak jsem se rozhodl ponechat si putování jako koníček, hobby a radost. Jako doplněk ke kancelářskému zaměstnání.“
V té době začal organizovat poutě pro veřejnost. „Chodí se mnou pestrá škála lidí. Jsou to lidé pracující rukama, intelektuálové, lékaři i lékařky. Snažím se, aby mé poutě nebyly vyhraněné. Aby se v nich cítil každý dobře, aniž by musel někam zapadat. Mám rád svobodomyslnost. Návštěvy kostelů, požehnání nebo bohoslužy jsou dobrovolné, je to nabídka. Lidi, co se mnou chodí, spojuje svoboda pohybu a touha jít dál. S cestou jsou spojeny útrapy, bolesti a nepohodlí. Ale cítím z nich tu touhu, kterou občas zahlédnu i v sobě, touhu kráčet dál, touhu poznávat a setkávat se,“ vysvětluje Petr Hirsch, který stejný zážitek zprostředkoval i klientu Domova sv. Josefa, Honzovi Duškovi.
„Celý projekt Camino na kolečkách byl požehnaný,“ vypráví Hirsch o projektu šest set kilometrů dlouhé Svatojakubské cesty. „To, co jsme potřebovali, přicházelo z nečekaných stran. Občas se člověk někde zeptal, poprosil. Povedla se nám kampaň na Hithitu, kde jsme vybrali 220 tisíc korun. Dali jsme dokupy tým nadšenců, který byl ochotný strávit měsíc s Honzou. Sehnali jsme profesionály na natočení dokumentu. Ti z toho měli minimum – jen zážitek,“ pokračuje Hirsch, který doplňuje, že například střihač Tomáš Lénárd opustil děti a vydal se na měsíc natáčet, Eva Toulová, která zase neušla v žitově víc než 30 kilometrů na jeden zátah, se jako režisérka vydala projít Španělskem.
„Když jsem upozadil sebe a svoje sny a představy o tom, jak by měl vypadat svět, přicházelo neskutečné množství podpory a pomoci. “
„Když jsem upozadil sebe a svoje sny a představy o tom, jak by měl vypadat svět, a začal jsem plnit sny někoho jiného, byť to byl díl vlastní reberealizace, přicházelo neskutečné množství podpory a pomoci,“ vysvětluje novodobý poutník.
„Poutnictví mi přineslo do života tolik lidí a míst, které bych ve svém zakukleném IT světě nikdy v životě nepotkal,“ vrací se Hirsch ke svému seznámení s naším zařízením.
„Bylo to tak, že když jsem se v lednu roku 2013 vrátil z Jeruzaléma, po té první velké cestě, nevěděl jsem, co se sebou. V dubnu jsem se rozhodl, že půjdu kolem světa, ale že cestu podniknu až za rok. Byl jsem takový bezprizorní. Už tehdy jsem se snažil být v kontaktu s lidmi ze spolku Ultreia, kteří se snaží propagovat svatojakubské cesty u nás v Česku. Ti zorganizovali první pěší putování po východočeské trase. Šlo se právě z Krzeszowa do Meziměstí, a pak na Broumov, Kuks a Jaroměř,“ nastinuje Hirsch putování východočeskou krajinou. „Spalo se v Kuksu a další den se mělo jít do Jaroměře. Jenomže nám tam vybouchlo ubytování. Bylo to v létě, první týden v červenci. Pouť se o jeden den zkrátila a řeklo se, Heleďte, zítra už do Jaroměře pokračovat nebudeme, ale pokud chcete, tak můžeme udělat výlet přes betlém do Žirče,“ popisuje závěr putování.
„Přišel jsem s Ultreiou do Žirče a teď koukám, je tady pěkný kostel – to mě v té době asi nejvíc zajímalo – nějaká červenokostelecká charita, tady nějací lidi na vozíkách,“ popisuje seznámení se s barokním areálem. „Asi to souvisí i s osobním nastavením. Člověk je z toho velkého putování rozjemnělý, takže jsem se začal zajímat, o co se jedná.“
Ten samý rok oslovil Petr Hirsch vedoucího Domova sv. Josefa, Dominika Melichara, s tím, že by chtěl svými aktivitami zařízení podporovat. „A tak jsem vymyslel, že půjdu pěší osobní pouť, z místa svého křtu, z kostela sv. Jakuba v Úpici, na Velehrad. Vezmu to na Žireč, cestou budu propagovat Domov, prosit o příspěvky a rozdávat letáčky,“ popisuje, jak si představoval svou 14 dní dlouhou pouť, kterou nakonec i zrealizoval.
Na myšlenku o benefičním putování pro Domov sv. Josefa přišel Petr v roce 2017. Sedmý ročník proběh netradičně během období adventu. „Poprvé jsme šli v zimě. Obvykle totiž podnikám benefiční poutě na jaře – v květnu nebo červnu. Ale já si vloni postěžoval přítelkyni, že mě mrzí, že je to benefiční pouť, na podporu Domova sv. Josefa a že chodí tak málo lidí, protože bych si přál, aby šlo aspoň dvacet poutníků. A ona přišla s nápadem, že bychom mohli jít během adventu, že třeba přijde víc lidí a vybere se víc peněz.“
Sen o vícero poutnících se splnil jen z části. „Do Žirče nás doputovalo čtrnáct. Z Polska nás vyrážela komornější skupina šesti lidí. Každý den se k nám někdo připojil i odpojil – lidi mají v předvánočním čase víc povinností než obvykle, někdo se přidal na jeden, dva dny. I tak to vnímám jako úspěch.“
Výtěžek z benefiční poutě pro Domov sv. Josefa bylo téměř 20 tisíc korun. Peníze putovaly do sbírky Domovenka na podporu nemocných roztroušenou sklerózou.
„Od roku 2013 slýchám, Měl bys napsat knížku. Téma by bylo a bylo by zajímavé. Ale zatím to nepřišlo“, přiznává Hirsch a dodává, že knížka je zatím ve vzduchu.
Přístup k životu začal Hirsch měnit s narozením dětí. „Svůj volnomyšlenkářský život jsem přehodnotil. Snažím se pracovně vrátit do byznysu a zajistit potomky a sebe. Vracím se k budování hmoty kolem sebe a udržet si radost z těch pár poutí, které organizuji.“
Plánů na nadcházející období má Petr Hirsch dost. „Minulý rok se zrodil nápad, aby tady v Česku vznikl program výcviku průvodců. Putování je tady celá řada. Jsou lidi, kteří jsou odvážní, koupí si letenku do cizí země, šlapou si týden, čtrnáct dní, měsíc, sami. Ale jsou lidé, kteří se z nějakého důvodu bojí, potřebují si to vyzkoušet nejdřív tady, a k tomu jsou organizované poutě dobré,“ vysvětluje svůj záměr.
„Měl jsem na svých poutích mnoho prvopoutníků, kteří si to šli vyzkoušet nejřív tady, šli pár dnů organizovaně s batohem, a až pak vyrazili do Španělska nebo na nějakou delší cestu. V tom vnímám tu svou pomoc.“
„O Žirči jsem věděl, že existuje, ale že tam je nějaký Domov sv. Josefa, to jsem nevěděl. “
Petra Hirsche nyní čeká zimní putování. Chce vyrazit tam, kde v roce 2015 začínal – na trasu Křtiny – Mikulov. „Zimní Moravu nemám zatím prochozenou. Rád se procházím stejnými stezkami v různých ročních obdobích. Těší mě vidět, jak se krajina proměňuje, místa a lidi.“
V srpnu chystá Petr Hirsch putování povodněmi zasaženým Jesenickem s Petrem Hradilem. „My těmi místy chodíme už tři roky, ale letos bylo bolestivé vidět, co se tam odehrálo,“ vysvětluje Hirsch, že výtěžek z putování věnuje na obnovu zaplavených oblastí.
„Doufám, že se mi podaří v květnu vydat na osmidenní skoro 200 kilometrový okruh sv. Barbory ve Slovenské Bánské Bystrici. Vybudoval ho kamarád Michal, který tam žije a moc hezky o tom kraji mluví. Tam bych moc rád zorganizoval putování. Dá-li zdraví, dá-li pán, dá-li rodina, dá-li práce,“ shrnuje své plány na rok 2025 Petr Hirsch.
„Můj problém je, že chci sedět jednou prdelí na dvou židlích. Děti ale vnímám jako prioritu. Být aspoň trošku tatínkem, který je zabezpečí a trošku funguje jako otec. Ale duší jsem nejvíc poutník, který kráčí tou krajinou,“ zakončuje naše povídání Petr Hirsch.
Petře, děkujeme za rozhovor!
Publikováno: 28. 1. 2025
Publikováno: 28. 1. 2025
Publikováno: 27. 1. 2025
Publikováno: 26. 1. 2025